Stavba modelů do AFPD mi alespoň částečně nahrazuje skutečnou modelařinu, které se již delší dobu nemohu věnovat. Možnost připojení vysílačky k počítači zachránila mou starou Modelu před likvidací. Jeden víkend, kdy jsem přebíral všechno modelářské vybavení, jsem nějakou náhodou narazil na internetu na freewarový simulátor FMS. Zkoušky s připojením vysílačky přes zvukovou kartu byly úspěšné. Po nějaké době mě napadlo podívat se po něčem kvalitnějším. Tak jsem se postupně dopátral simulátoru RealFlight, Reflex XTR a AFPD. Fotky, kde byly jednotlivé záběry modelů v prostředí fotoscenérie, byly fantastické. Na internetu jsem nacházel nejen fotky, ale i videa, zvláště z AFPD.

Postupem času a na základě zkušeností z diskusních fór, jsem se rozhodl zakoupit AFPD. Tento simulátor víc než splnil všechna má očekávání. Později jsem našel všem jistě známé portály RC-SIM a IPACS, kde je možné najít spousty modelů. Nějaké jsem postahoval a později jich také spoustu smazal. S některými se létalo hezky, ale některé mi připadaly dost odbyté a letové vlastnosti nepřirozené. Dlouho to netrvalo a řekl jsem si, že zkusím postavit nějaký model sám. Podrobný postup zveřejnil na svých stránkách Arthur Schönknecht. Díky tomuto postupu a také jeho ochotě zodpovídat mé dotazy, jsem se mohl pustit do práce. Výhodou pro mě byl fakt, že se jednotlivé části modelů vytváří metodou tvorby a deformace těles. O tuto problematiku jsem se zajímal už dříve a nebyl pro mě problém vytvořit složitější tvar. Také zpracování textur pomocí vektorových nebo rastrových programů jsem už také prováděl. Ostatně s nástupem digitálních fotoaparátů se už asi většina z vás zajímala alespoň o základní úpravy obrázků.

A tak jsem se postupně dopracoval k prvnímu modelu ULTRA-L od Martina Gála. Tento model jsem už neměl možnost dokončit ve skutečnosti, tak jsem si ho postavil alespoň v počítači. Říkal jsem si, že pokud budu stavět model podle plánku, mohl by se v simulátoru chovat co nejvěrněji. Tuto myšlenku mi potvrdil sám autor tohoto modelu Martin Gál, který letové vlastnosti zhodnotil jako velmi dobré. Následoval model Diblotina, kde jsem si vyzkoušel transparentní potah. Diablotina testovalo několik modelářů, kteří ho porovnávali se svým modelem. Každý si samozřejmě letové vlastnosti upravil rozdílně, ale důležitým faktem bylo potvrzení, že je možné se hodně přiblížit k reálu. Veškeré modely se tedy snažím stavět podle skutečných dispozic a dosáhnout tak maximálního přiblížení ke skutečnosti.